Včera jsem po 10,5 letech nechala „uspat“ svého psího parťáka Sida. Teď tu tak sedim, brečim a nevim. Střídá se to v etapách, kdy se na něj snažím nemyslet, což trvá do doby, než mě pohled na nějaký detail vrátí do stavu kdy na něj myslet začnu. Vrací se vzpomínky na to, jak ve štěněčím věku sjížděl šlajsnu zadkem napřed, tak jsme spolu spali ve stanu, tak se vozil na loďce, jak na podzim sbíral kaštánky a v létě tenisáky, jak ocal když chtěl drbat……
Možná tu mohl být od 2 dny dýl, ale selhávaly mu játra a mohla každým dnem nastat situace, kdy by se trápil bolestech, respektive poslední noc už taková skoro byla. Ani si nechci představit všechny možnosti toho, jak by mohl trpět (a není jich málo). On si to prostě nezasloužil. To dobrotisko, které mělo, přestože to byl „jenom“ pes (nebo jak říká Cyril Svoboda: „věc“) tolik laskavosti a trpělivosti si to prostě nezasloužilo. Vidina toho, že už ho nikdy nepohladím byla (a stále je) naprosto šílená, ale vidět ho trpět v momentě, kdy se mu bříško kvůli tvorbě nějakého odporného výpotku v něm, zvětšovalo do takových rozměrů, kdy už si i sedal s největší rozvahou a opatrností, bylo ještě horší.
Nikdo mi nevymluví, že nevěděl kam ho vezu. Nikdy předtím se z auta nedíval na cestu, nepotřeboval to. Vždycky poznal, že už tam budeme, jakkoli to bylo daleko. Naposledy ale sledoval celou cestu a byl to pohled, kterým se nedíval nikdy předtím.