Tak se mi zamiloval pes. Stalo se to včera na vycházce, když nějaká vysoce inteligentní domorodkyně měla svojí fenku volně puštěnou přestože dobře věděla, že hárá. Mno, komu není z hůry dáno…. Po téměř půlhodinovém nahánění obou šelem se mi podařilo Sida odlapit (samotnou mě překvapilo, kolik má můj gaučák ve svých téměř deseti letech energie), ale to, co převádí teď je k neuvěření a tak trochu i k nevydržení. Přiznávám, že i já jsem kvůli svým láskám občas dost vyváděla, ale jestli až takhle, tak to jsou všichni v mé rodině jasní adepti na svatozář. Nejenom, že broučínek odmítá stravu (teda pizzu ne, to už bych s ním asi vážně musela na veterinu), ale někde mu asi někdo sdělil, že pokud bude vychrtlej, tak se milé psí dámě bude líbit víc. Další věc – a tou mne úplně ničí je jeho téměř permanentní hýkání, kvílení a další těžko popsatelné formy nářku (jestli mi ještě někdo někdy bude tvrdit, že pes je němá tvář, pošlu ho k šípku, protože tohle nepřeřve snad ani Nirvana…). Tím spíš, že se naučil kňourat tak dokonale, že v baráku začínají vít i ostatní psi, takže sousedstvo musí být neskonale šťastné a tuším, že mi brzy přijdou poděkovat… Snažila jsem se ho tedy zabavit alespoň hračkami (a že jich nemá zrovna málo), ale všechno marné. Jediné, co ho dokáže uklidnit je procházka, jenže to taky nejde na pořád a hlavně ho raději nepouštím, abych ho zase nemusela nahánět po všech čertech, takže za ním vlaju a děkuju Bohu za to, že mám ještě obě ruce v ramenou vcelku napevno posazené. Kdybyste náhodou tušili, co by ta toho mého psího Don Juana mohlo zabrat, dejte vědět….